Děkuji, že jste sem napsal svoje dojmy z hospitalizace a nabídl tak, další pohled na věc ... nicméně musím na pár věcí ve vašem příspěvku reagovat.
Všechny články na tomto blogu nemají za cíl někoho uklidňovat, je zde popsán průběh jedné operace resp. přípravy na ni a také pooperační období. Napsala jsem to tak, jak jsem to prožívala, bez příkras, s upozornění, že každý organismus je jiný a může reagovat jinak.
Na druhou stranu zase není nutné lidi strašit, takže ...
Co se týká oficiálních předoperačních pokynů, podepisujete informovaný souhlas, ve kterém se píše nejen o možném krvacení z nosu a úst, možném zvracení po narkoze, ale i infekci (proto se podávají antibiotika), o možnosti poruchy citlivosti hlavových nervů (resp. možná necitlivost rtů, brady) ... ke znecitlivění dochází ve 30% případů a obvykle ustoupí do 1 měsíce, ale že to může trvat delé (6-8 měsíců). Takže dochází ke znecitlivění, ale ne ke ztrátě hybnosti, kterou zaručuje lícní nerv, jež při výkonu nelze narušit. Proto se po operaci chodí na rehabilitaci, aby se nervy dostaly rychleji k sobě a citlivost se vrátila.
Další možné komplikace ....
- reakce na titanové dlahy, které se používají ke spojení kostí (2-3 % případů)
- možnost recidivy, návrat do původního stavu (zavísí na typu operace tj. jestli se posouvá horní nebo dolní, o kolik mm se posouvá apod.), proto je nutné ortodontické doléčení tj. musí se po operaci nosit rovnátka ...
Dále je tam upozornění na otoky, ucpaný nos, na možné komplikace vyplývající se samotné anestezie, na nutnost dodržovat pitný režim, na omezení vyplyvající z nutnosti fixovat čelisit k sobě pomocí gumových tahů, o tom jak smíte přijímat potravu, o ústní hygieně, pooperačních bolestech ...
... a tak dále, takže o tom, že nejste o něčem informován, nemůže být snad ani řeč.
Souhlasím, že již pouhé čtení je odstrašující, ale každý si musí zvážit sám, jestli do toho půjde nebo ne.
K pooperačním bolestem, analgetika nám nepodávali jen na noc, jak píšete vy, ale co 8 hodin společně s antibiotiky. Sama sestřička nás upozornila, že pokud nás to bude bolet máme si sami říct, že nemá smysl trpět a zbytečně si vysilovat tělo a srážet tím vlastní psychickou pohodu. Samozřejmě vám analgetika nemohou podávat co 3 hodiny, nicméně byli jsme tam 3 pacienti s různými posuny (horní, dolní, obě) a každému z nás se stalo, že jsme cca 1-2 za celou dobu hospitalizace žádali, aby nám analgetika podali dříve tj. ne po 8 hodinách ale po 6 hod. a nebyl s tím problém. Nikdo tam neskučel a neřval bolestí, ani nebrečel do polštáře.
O notorické lži lékařu o tom, že je jedno, zda-li se posouvá jedna nebo obě čelisti nic nevím. Mě bylo řečeno, že jdu jen s jednou, že ti co jdou s oběma to mají horší. Což vyplývá z logiky věci, je to zásah na obou kostech, operace trvá jednou déle, bolestivější to být samozřejmě může, rizikovější taky. Delší pobyt v nemocnici, to je sporné, pokud nejsou komplikace je standartní doba týden bez ohledu na to, jestli jdete s jednou nebo oběma čelistmi. Riziko nutnosti reoperace je vyšší u spodní čelisti než u horní.
Ohledně reoperace z důvodu uvolněných šroubů ... neříkám, že se to nemůže stát, nicméně nevídím důvod proč by je nemohli vyměnit. Možná jsou korejské (inspirujete mě k tomu, že to zjistím), ale že by chyběly na nemocničním skladě, o tom silně pochybuju. Prováději několik operací týdně, takže šroubky mít prostě musí.
Těžko říct, kdo za to může, zda-li nekvalitně odvedená operace (v případě lékařů uvedených na tomto blogu o tom silně pochybuji) nebo sám pacient, který nedodržuje pooperační instrukce. O uvolněných šroubcích resp. o někom, komu by se to stalo, jsem se zatím na žádné diskusi nedočetla (neříkám, že neexistuje). Osobně znám 3 další lidi po ortognátním zákroku a neměli tuto komplikaci.
To všechno jsou věci, které jsem před operací věděla, částečně proto, že jsem se zajímala, částečně proto, že to je to, co oni říct musí a řeknou ... ale zajistit, že tyto komplikace nebude nikdo na 100% mít, to nezaručí ani bůh ... to je prostě skutečnost a je třeba si to uvědomit.
Na jip jsem byla 1 den po operaci, moji kamarádí pacienti (s dolní a oběma) byli o den déle. Což zhruba odpovídá těm 24 hodinám, déle vás tam nechají v případě, že těch 24 hodin navazuje na víkend, přes víkendy se pacienti mezi odděleními nepřevážejí. To je jeden z důvodů, proč tam můžete zůstat déle, další je ten, že nastanou komplikace.
K lůžkovému oddělení. Souhlasím, že je to tam „trošku“ hrůza, taky jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Ale přihlédnu-li k tomu, že před rokem stomatologická klinika vyhořela a asi jiná možnost než zvolit byť zastaralé prostory nebyla, tak je to pořád lepší, než neoperovat vůbec a čekat na operaci rok nebo dva v pořadníku.
Jedná se jen o lůžkové oddělení, jip a operační místnosti jsou v jiném pavilonu, kde je to normálně moderní nemocniční prostředí. Tak nevím byly jsme tam 3 a nějakou depresí z prostředí jsme netrpěli, jsme si z toho nakonec dělali spíš srandu ... samozřejmě jsme se nudili, ale to už je o něčem jiném. Takže dobrá kniha, noťas s filmama nudu úspěšně zabíjí.
Myslím, že to částečně pramení z toho, že si člověk na to „v čem je“ zvykne a přestane to řešit ... to návštěvy to nesly hůře. Nicméně zůstat ve špitále déle než týden, to už je depka sama o sobě a na to člověku nepomůže nic, snad jen ty návštěvy potěší. Prostě operace a špitál není dovča.
Žádnou „vítěznou sklenici“ jsem sestřičkám oznamovat jít nemusela, jasně, že to není jednoduché, ale zas ne nějaký hardcore. Po operaci snad nelze čekat, že vyskočím na nohy a půjdu se do parku proběhnout. Krom toho v předoperačních instrukcích je doporučení, že se máte nauči pít vodu se stisknutými zuby. Brčko jsem používala na jídlo, vodu a čaje jsem do sebe normálně nalila z hrnku: přiložím hrnek, zakloním hlavu a pomalu liju, pod bradu si dám ručník ať si nezcákám pyžamo, kdyby to při prvních pokus nevycházelo, a je to.
Tekutý nutridrink jsem do sebe v pohodě nalila na večer v den operace, od kapačky mě odpojili den po operaci.
Brčko není jediná cesta, pro vás to jedina cesta asi byla, ale jsou i jiné možnosti, třeba i lžíce.
Celé je to vždycky o tom, že možností je několik, ale každému vyhovuje něco jiného.
Že by tam dlouhodoběji tj. den a noc někdo zvracel krev, no to ne ... po probuzení z narkózy je zvracení obvyklé, ale nevolnost netrvala tak dlouho, prostě vyzvracíte krev, co jde ven jde ven, pak se žaludek uklidní a je to ... zhruba stejný průběh měli všichni, co byli se mnou na jip (bavili jsme se o tom mezi sebou), z toho byli 2 lidi s obema čelistma, jeden s dolní a já s horní. Mě třeba bylo špatně, ale to ke mně hned přiskočily sestřičky a píchly mi do kanyly látku proti zvracení, nakonec jsem nezvracela vůbec, jen jsem si krkla, jak starý pivař ze zapšklé putyky. Stavy po narkóze resp. zvracení závisí od kvality anesteziologa.
Sestřičky byly v pohodě, byla tam jedna trošku drsnější, ale tohle lze asi těžko ovlivnit, že by měly nějaké nejapné či jinak nevhodné hlášky, s tím jsem se nesetkala.
Ohledně termixů a jiných nerozmixovaných pochoutek. Nebyl žáden problém požádat pani, které nám jidlo chystaly a nosily, zda-li by mohly svačinkové termixy rozmixovat do ranního mléka s piškotama. Také nám nosily slazený nebo hořký čaj podle toho, kdo pil jaký, nebyl problém je požádat jen o mixované brambory bez masa apod.
My jsme se ptali, když jsme chtěli něco vědět a nebyl problém, samozřejmě odpovědi týkající se čelisti můžete očekávat jen od doktroa, který vás operoval.
Také jsme si všichni od 3 dne od operace měnili gumičky sami, během výměny jsme si čistili zuby, takže jsme ústa otevírali tak, abychom strčili kartáček do pusy ... nikomu čelist neupadla. Zívání a snaha rozvírat čelisti přesto, že jsou fixovány pomoci gumiček k sobě, to prostě nešlo, ikdybychom chtěli. Mluvení to stejné, celou dobu tj. 6 týdnů jsem mluvila přes zuby, čelisti jsem se nesnažila rozvírat, ani mě to nenapadlo. Naopak nás na tuto skutečnost mudr. kapacity upozornily tím stylem „že to nesmíme dělat“.
My jsme do kateřinské na rentgeny jeli sanitkou, ale všichni jsme chtěli jít pěšky, fakt zvláštní ... byli s námi saniťáci, což mi jako doprovod stačilo, při nastupování do sanity nás přidrželi, asi si mysleli, že jsme v malátném stavu, což jsme nebyli. Troufám si tvrdit, že pokud se pacient na něco necítí, třeba ne pochod z jednoho areálu do druhého, tak si má prostě o sanitu říct, jestli je tam nějaká protiakce sestřiček nebo něco v tom smyslu, si netroufám tvrdit ... možné je samozřejmě všechno ...
Ohledně krvácení a otoků byly snad napsány už kilometry, takže stejné i u mě, otoky výrazně ustoupily až u 3 týdne, krvácení z nosu cca až do 6 dne od operace, pro mne zvladatelné dočasné stavy. Pro mne bylo rozhodující, že mě to nebolelo, kromě jednoho momentu, kdy jsem 15 min. přemýšlela, jestli mě to bolet začíná nebo ne a nakonec mi na požádání dali o 2 hoďky dříve analgetika a to bylo vše.
Analgetika na bolest jsme dostávali co 8 hodin a až na pár vyjímek to stačilo. S opiáty nemám zkušenost, ani ostatním je nepodávali, tak nemůžu o jejich účincích či pravidelnosti podávání nic říct.
Mě z toho vyplývá a sám to píšete, že se jednalo o komplikovanou vadu, nechci svojí reakcí na váš příspěvek zlehčovat skutečnost toho, co píšete nebo to snad zpochybňovat. Je pravdou, že vám tak trošku oponuji, ale je to proto, aby v přístupu k ortognátní operaci resp. „jít nebo nejít na ni“ byla nějaká rovnováha. Není nutné to zlehčovat, ale ani zase zbytečné lidi strašit.
Obecně lze říci, že to, že někdo něco nějak prožívá neznamená, že by to tak v dané situaci vnímali i ostatní. Každý máme jinak vysoký prah bolesti, jsme odlišně citliví na nemocniční prostředí, jsme schopní si poradit v krizovějších situacích nebo vnímáme reakce okolí (třeba nemocničního personálu) ... z tohoto úhlu pohledu se vždy jedná o subjektivní prožívání a doufám jen, že si to každý probere v hlavě sám. Na celý tento blog, včetně komentářů pod články, je proto nutné nahlížet z tohoto úhlu pohledu.
... takže to popíšu tak nějak spontánně, snad ti to k něčemu bude... 
).
... klidně se ptej, jestli máš ještě něco v záloze 
.
Škoda, že jsem nezačal dřív. 
) se snažila dostat horní zuby dopředu před spodní. Vymýšlela nějaké blbůstky z drátků, které mi na fixy nasazovala a po 2 letech to vzdala ... bodejť by ne, tohle rovnátkama prostě nespravíš, bohužel takový posun jde udělat jen operací. Takže snaha o nápravu mého skusu už jednou proběhla, ale bezúspěšně a naprosto špatným způsobem. Moje motivace tedy byla jasná, už když jsem v ordinačce sedala do křesla: „chci mít normální úsměv, chci mít normální profil ... chci mít to, co normální zdravý člověk“ ... 
. V podstatě jsem na jeden den měla 5-6 jídel (1.snídaně - kaše s ovocem, 2.svačinka – tvaroh nebo jogurt s piškoty a ovocem, 3.oběd – maso a příloha, 4. svačinka – mix ovoce, 5.zelenina a příloha). Detaily jsou v kategorii „Tekutá strava a její příprava“.
, ale od 3 týdne je možné jíst během výměny gumiček již normálně, ale musí to ještě být kašovitého charakteru ... takže 1x denně bez brčka pěkně lžící.
a přiznám se že jsem trochu neposlušná a jednou denně si přední gumičky sundám a sním po lžičkách třeba kuřecí maso nakrájené na kousíčky a bramborovou kaši. Jen polykám, nekoušu. Asi bych jinak umřela hlady.
2013 ©